Cestuji ráda, a jelikož nemám žádné závazky, čas od času se do nějaké země přemístím na delší období. Nedávno jsem se takhle vrátila z Jižní Ameriky, kde jsem strávila rok prací i cestováním. Nebudu vám radit co navštívit a kam se podívat, protože to je hodně individuální. Spíš vám chci vrýt do paměti tu nejdůležitější věc, na niž byste při cestování do těchto končin neměli zapomínat: znalost španělštiny.
Míříte-li do Jižní Ameriky pouze jako turista, možná se s angličtinou obejdete. Tedy obzvlášť pokud jedete s cestovní kanceláří a máte svého průvodce. Jinak máte smůlu, protože zdejší obyvatelé moc anglicky neumí. Přece jen se nejedná o tak vyspělou část světa. Angličtina je úředním jazykem pouze v Guayaně, v Brazílii zaujímající velkou část kontinentu se mluví portugalsky a ve všech státech při západním pobřeží vládne španělština. A já chtěla procestovat především ty. Lákaly mě Ekvádor, Peru, Kolumbie, Chile, Venezuela i Argentina a během toho roku se mi podařilo do všech z nich podívat. Nevím, nevím, jak bych tam pochodila bez znalosti španělštiny.
Mimo hlavní turistické destinace se anglicky nedomluvíte
Bez znalosti španělštiny se do Jižní Ameriky vydat můžete, ale… Ve velkých městech někoho, kdo mluví anglicky, najdete, na venkově nikoliv. Je známé, že v této oblasti není úplně snadné sehnat jakoukoliv práci, i místní si často nejsou schopni vydělat na živobytí. Bez španělštiny je to ještě těžší. Naivně jsem si myslela, že budu malé děti učit angličtinu, nakonec jsem pracovala v jednom hostelu, kde sice moji angličtinu a chabou ruštinu uvítali, ovšem bez španělštiny by mě asi nevzali.
Naštěstí jsem si tohle všechno uvědomila dost brzy a ještě doma v Praze jsem začala navštěvovat jazykové kurzy. A to vám taky musím povědět.
Za rok jsem byla schopná se domluvit
Dlouhodobý výlet do Jižní Ameriky jsem samozřejmě plánovala s předstihem, ale ne s až tak velkým. Asi rok před odletem jsem se rozhodla něco dělat s mými jazykovými znalostmi. Téměř každá jazyková škola se na mě dívala jako na blázna. I já jsem věděla, že za rok se španělsky nenaučím, avšak pořád mi přišlo lepší umět aspoň něco.
Jazykové školy jsem vybírala podle rychlosti výuky. Obvolala jsem jich několik, ptala jsem se, kolik lekcí v učebnicích za rok zvládnou. Čísla to nebyla vysoká, na začátečníky se prý musí pomalu. Nabízeli mi také denní prezenční studium španělštiny, jenže já si potřebovala na cestu na západ vydělat. Chodit denně do školy pro mě nebylo možné. Až v jazykové škole Presto mi poradili, že nejlepší by pro mě byla individuální výuka španělštiny. Měla jsem strach z ceny, ovšem překvapila mě nabídka, v rámci níž je možné na individuální kurz docházet s kamarádkou za úplně stejnou cenu. Když částku za hodinu rozdělíte dvěma, už se nejedná o takovou pálku.
Přesvědčila jsem tedy svou kamarádku, která se ráda učí novým věcem, že druhý nejrozšířenější jazyk na světě by rozhodně měla umět, a začaly jsme na hodiny docházet spolu. Po většinu roku nás vyučoval český lektor, který plně akceptoval rychlé tempo výuky. Poslední tři měsíce před mým odletem jsme si platily rodilého mluvčího. Kamarádka na kurzy dochází dodnes a já se z Jižní Ameriky vrátila živá, zdravá a plná zážitků. Není to dostatečný důkaz, že jsem se při individuálních kurzech opravdu naučila španělsky?
Míříte-li tedy do těch krásných končin, v nichž jsem si rok užívala já, investujte do svého jazykového vzdělání. Nikdy není pozdě začít, vždy je lepší umět aspoň málo.